Cítíme-li, že nejsme ve své kůži, že nás svět nebaví, nechce
se nám ráno vkročit do nového dne plného úkolů, povinností, může se nám stát,
že tyto pocity časem přerostou v depresi. Odůvodňujeme své stavy vnějšími 
okolnostmi, manželka se ke mne chová tak a tak, děti mají pubertální projevy a
jsme stále v konfliktu, v práci se mi nedaří, kolegové...

Hlídat si vnitřní naladění je jednou z nejobtížnějších
záležitostí života. Málokdo je od přirozenosti nadaný tím, že s úsměvem
bere věci takové, jaké jsou.

Vždy bychom si měli hlídat své vnitřní pocity. Když se cítím
špatně, v lepším případě že nejsem "ve své kůži", bych se měl zamyslet,
jak neustrnout v tomto stavu. Rozhodnout se, co mohu udělat právě nyní,  
abych se cítil lépe... třeba uvařit si čaj, zatelefonovat blízkému člověku, jít
se projít nebo se rozhodnout, že konečně udělám to, co již dlouho odkládám...

Vůbec to není o tom, že na to špatné nebudu myslet. Místo
 toho, abych zůstal strnulý, pustím se do něčeho jiného.

Já na zvýšení libých pocitů hned po ránu se podívám na
fotografii svých vnoučat. 

Na jedné je můj vnuk. Ani nevím, kolik měsíců mu přesně
bylo, ale jeho miminkovský radostný, zvídavý pohled a úsměv mě naladí do nového dne.

Na druhé fotografii je větší - pětiletý - se svojí tříletou sestřičkou. Opět
radostní a rozesmátí. Nepotřebovali k tomu žádný podnět, prostě vyjadřují
to, co je dětem vlastní - radost. Jen jsme zapomněli, že kdysi jsme byli také
takoví...