Co by když... co by kdyby...

To je snad nejčastější otázka doprovázející naše
rozhodování. Jak lehce nebo těžce se umíme rozhodovat?

Na čem naše rozhodování závisí? Povzbuzovali nás rodiče
k vlastnímu jednání nebo jsme je jen museli poslouchat a ctít "jejich
autoritu"?

Vzpomínám si, jak se u nás jednou na chalupě zastavili známí
cestou na dovolenou. Jeli kampovat a měli kufr auta naložený až po střechu.
Jejich dvouletá dcera si umínila, že chce svoji červenou sukýnku a nenechala se
ničím od svého rozhodnutí odradit. Pro rodiče to znamenalo vyložit všechna
zavazadla... ale znali svoji dceru, tak to podstoupili. Připadalo mi to jako
střet dvou světů - rozumu a emocí. Čemu dát přednost? A jak to ovlivní další
vývoj dítěte? Jak nevychovávat tyrana nebo naopak váhavce, který se musel jen
podřizovat  svému okolí?  

Neponecháme-li dětem a to o nejútlejšího věku možnost
samostatného rozhodnutí (např. výběr z připraveného oblečení do školky) určitě
jej posílíme v jeho snaze umět se rozhodovat.  Mozek se totiž chová jako sval - nebudeme-li
vedeni k vlastním rozhodnutím  a
zároveň odpovědnosti za své rozhodnutí - zleniví.

Jak dospíváme, máme k dispozici čím dál více informací,
které můžeme pro svá rozhodnutí využít. Někdy i více, než je záhadno a pak nastupuje
ono "co když" a máme řadu důvodů proč se rozhodnout tak nebo onak. A pak jsou
tu ještě naše pocity prolínající do našich emocí.

I to je třeba brát v úvahu při hledání řešení.

Ti rozhodní by si měli uvědomit, že i  nesprávné rozhodnutí může být pro nás
přínosem. Vždyť chybami se člověk učí. Přinejmenším proto, aby se naučili kdy a
jak zařadit zpátečku. Váhavce by posílilo uvědomění, že vlastní rozhodnutí jim
nabízí nové možnosti a šanci něčeho dosáhnout.

Každé rozhodnutí však závisí na našem vnitřním rozpoložení -
vnitřních pocitech. Pokud nás ovládají obavy, strachy, jsme ve svém vědomém
uvažování omezeni. Pak je vhodné napsat si na papír možnosti našich voleb a
k tomu klady a zápory. Už jen proto, že se zklidníme a rozšíříme si zorné
pole na danou situaci.