Učení - mučení?

Malé dítě se dokáže pěkně rozparádit, když po něčem touží a
my mu to odepřeme. Je soustředěné na to tady a teď, je zkrátka v přítomnosti
a všechny rozumné důvody proč to nejde, jej nezajímají. Své systémy přesvědčení
- jak by se mělo dívat na svět a vyhodnocovat okolnosti - se teprve učí. Velice
dobře absorbuje vše nové, vnímá všechno, tak jak je, analyzuje a spojuje nové
s již poznaným. To je základ učení.

Co se však děje, když se dostane do konfrontace
s násilím, hněvem, strachem či bolestí? Jestliže bolest - fyzická či
emocionální - přetrvává, odpojí se z procesu poznávání a myšlení a může
prožít něco, co lze nazvat traumatickým šokem. Tady pak záleží na intenzitě
emocí nebo opakovaném dlouhodobějším prožívání a dítě v tom stavu "zamrzne".
Emoce se může neoddělitelně spojit se vzpomínkou na událost a vyvolá to reakci.
Od tohoto okamžiku pokaždé, kdy se ocitne v podobné situaci, přestane
přemýšlet a učit se. Reaguje tím, že "trucuje", pláče, vzteká se atd. Můžeme si
to přeložit jako že se necítí v bezpečí a "brání se" vůči dalšímu utrpení.

Jak lehce takové dítě získá nálepku dyslektika. Petřík byl
velice stydlivý a když jej paní učitelka vyzvala, aby nahlas před třídou
přečetl text, celý se uvnitř rozklepal. Paní učitelka káravým hlasem
poznamenala, že se musí více snažit a tedy více číst. Ano, procvičoval čtení
doma s maminkou, ale když byl podruhé vyvolán, tak znovu "ochrnul" strachem
zda to dokáže, ale  opět byl pokárán.
Příště se mu už děti smály, že neumí číst. Odnášel si dostatek  hanby a ponížení pro to, aby měl nechuť ke
čtení a stále znovu a znovu prožíval při čtení pocity s tím spojené. A
možná potřeboval jen více času a klidu, aby čtení zvládl a překonal bolestnou
minulost. Pokud se v dětství rozhodneme věřit v pravdivost nějakého
jevu, pokračujeme v této víře i v dospělosti. Změnit to, i o tom je
schopnost učit se.

Ve třiceti letech pak můžeme reagovat stejně jako ve třech
letech a chovat se stejně neústupně. Kdykoli v nás "vypění" emoce téhož
typu, opětovně se vracíme do minulosti k výchozímu bodu. A můžeme se
snažit změnit  model chování, naše
nechtěná reakce se stále opakuje. Už jste někdy slyšeli ono "chová se jako malé
dítě"? Nejsme schopni měnit se, protože jsme neschopní s tím něco udělat,
jsme zkrátka"dyslektičtí".

Být schopen pozitivní změny znamená  jít do minulosti a najít onen počáteční bod,
kdy jsme "zamrzli" v určité situaci. Příčina je totiž emocionální.

Matka přivedla svého osmiletého synka kvůli problémům ve
škole. Jeho prospěch nebyl nejlepší. Při odblokování jsme se dostali do věku
jeho tří let. Na prvním sezení jsme se ke korekcím v souvislosti
s učením vůbec nedostali. Problém byl jinde - když mu byly tři roky,
rodiče se rozváděli. Pracovali jsme tedy s touto jeho životní situací.
Následující týden mi maminka znovu zavolala, jestli mohou přijít. Chlapec se ve
škole zlepšil, přesto by ještě chtěla řešit jeho problémy s učením.

Pro mne to byla jasná zpráva. Na dyslektických poruchách
dětí se podílí jeho pocit bezpečí, které mu v tom nejranějším období nemůže
poskytnout nikdo jiný, než harmonická rodina a harmonické prostředí. Jsou
zdrojem naší sebejistoty a vědomí si své sebehodnoty.

Metoda One Brain/kineziologie používá svalový test, barometr
chování a další techniky k tomu, aby našla událost a pomohla klientovi znovuvybavit
si  emoci, která je s ní spojená. Nadále
si budeme pamatovat, co se stalo, ale podíváme se na událost "jinýma očima". Bez
zahanbování či obviňování, doprovázené bolestí, strachem, hněvem či zlostí. A
na to nebýt dyslektičtí a "učit se" není nikdy pozdě.