Většina z nás se necítí zrovna nejlépe, vidí-li napřaženou žebrající ruku.

Nedám-li "almužnu", cítím se provinile. Nebo siv duchu svůj nedostatek

štědrosti omluvím  tím, že bych tak někomu přispěla na alkoholové opojení.

Jak to je tedy s naším soucitem?

Současné výzkumy naznačují, že soucit je nám vrozený.  Tým psychologů z lipského

ústavu pro evoluční antropologii zjistil, že i osmnáctiměsíční caparti, kteří mají
k promyšlenému kalkulu ještě daleko, jsou ochotni pomáhat. "Nešikovnému strejdovi",
který věšel prádlo na šňůru, upadl na zem kolíček. Deset vteřin nešikovně po
něm šmátral, pak si ztěžka povzdechl. Dalším pravidlem pokusu bylo, že dětem se
za pomoc nepoděkuje ani nebudou odměněny. Už prvních deset sekund
přicupitalo  na pomoc 84 procent dětí.

Pokus ukázal, že už batolata jsou ochotna pomáhat aniž by byla k pomoci

ponoukána ať už ztrápeným pohledem či projevenou prosbou.
Stejný pokus antropologové zopakovali s mláďaty šimpanzů. I ta přispěchala
na pomoc.

Evoluční biologové mají na to vysvětlení: jednání ve prospěch jiného jedince

bez momentální odměny umožňovalo tlupě přežití. V krutých podmínkách by bez

pomoci druhých jedinec  mohl stěží přežít.

K zamyšlení nad soucitem mne vedly výsledky celosvětového výzkumu,

který organizuje britská The Charities Aid Foundation.
Ukazuje, že nejvíce pomáhají lidé v chudších zemích světa. Jsou více
zužováni katastrofami, válkami, utlačováním a mají více soucitu s druhými
postiženými.

V žebříčku 140 zemí Česko skončilo na 121. místě. Nutno dodat, že data, ze kterých

výzkum vychází, nemusí zcela odpovídat realitě. Mnoho dárců se ke své štědrosti

veřejně nehlásí.  Loni prý Češi poslali na charitu téměř 7 miliard.

Obávám se však, že se genetický zápis soucitu v našem mozku přepisuje.

Všeobecné soutěžení a snaha být nejlepší a vítězit nad ostatními zrovna k altruismu

nevedou. Často kolem sebe slyšíme "měj se více ráda", mysli na sebe.

Pokud si tím (nebo dětem) napravujeme pošramocené sebevědomí, je to jistě v pořádku.

Pokud si tím posilujeme pocit sobeckosti, je to o něčem jiném.

Při teroristických útocích či živelných katastrofách se
zvyšuje vlna soucitu. Zdá se, že lidstvo přece jen není ještě ztraceno, aby se
nedokázalo vcítit do pocitů postižených lidí.

Vcítění je právě to, co vyvolává náš soucit, naši empatii.
Chtějte po dítěti, které v rodině nebo dětském domově prožívá fyzickou či

psychickou "bídu" či žije v nepříznivých sociálních podmínkách, aby bylo empatické.

Ale i děti z dobrých sociálních podmínek mohou ztrácet své empatické cítění. Počítačové
"střílečky" , komunikace na sociálních sítích, kde vystavujeme svou narcistickou osobnost,  

nás dále činí otrlejšími. Ukazuje na to i slovník uživatelů sítí. ("Vždyť na počátku bylo
slovo".) Svou roli zde hraje i to, že se z dětského světa vytrácí večerní
čtení pohádek či idylické televizní večerníčky, které měly hluboký podtext a
kde dobro vždy vítězilo nad zlem. Spolu s omezením četby starších dětí se
z jejich života také vytratily příběhy, které je vedly k chápání
emocí  a cítění druhých lidí.

Jsou to témata, na která by se měla zaměřit výchova v rodině
i výchovně-vzdělávací systém. Mně je například sympatické to, že mateřské školy

se ujímají nápadu, aby dětem do mateřských školách chodily číst pohádky jejich
babičky.